Mnozí
Češi hájí svou přítomnost v České republice lichým
argumentem, že je tento stát pouze jejich a bylo tomu tak vždy.
Stejný nesmysl, a to je opravdu úsměvné, používají také
proto, aby ze „své“ země vyhnali slušné lidi. Není ani třeba
chodit daleko do historie, abychom mohli tohle tvrzení Čechů
snadno vyvrátit.
Například
v roce 1921 tvořili Češi sotva třetinu z 13,4 milionu
obyvatel Československa. Němců bylo více než 23 %, Slováků i
Moravanů okolo 15 % a Maďarů asi 5,5 %. Rusíni přispěli do
statistik 3,4 %, Slezané asi 2 % a Židé více než 1 %.
Ve zbývajících 2 % se ukrývaly ostatní menšiny. Zmíněná
čísla byla po první světové válce určující pro vyhlášení
samostatného státu. Jen díky početnému a národnostně pestrému
obyvatelstvu totiž mohla tahle mladá demokracie uprostřed Evropy
vzniknout. Kdyby totiž budoucí prezident nového státu Tomáš
Garrigue Masaryk vyprávěl v exilu tehdejšímu americkému
prezidentovi Woodrow Wilsonovi, že chce založit stát, v němž
bude jen necelých 7 milionů obyvatel, a z toho navíc většina
Čechů, místo podpory by si vysloužil leda tak výsměch.
A
co všechno přinesla tahle multikulturní a multinárodnostní
společnost, kde byli etničtí Češi jen jednou z mnoha
menšin? Prezidentem byl zvolen filosof, sociolog a univerzitní
profesor Tomáš Garrigue Masaryk, moudrý politik, který se těšil
respektu doma i v zahraničí. Tento muž, kterému v těle
kolovala z poloviny německá a z poloviny slovenská krev,
podporoval emancipaci žen a do Československa přivedl svou
manželku – Američanku.
V novinách
tenkrát působili literární velikáni jako Karel Čapek, Eduard
Bass nebo třeba Karel Poláček. Vedle česky píšících literátů
sbírali v pražských ulicích inspiraci i autoři publikující
výhradně v němčině. Poslední díla tehdy dopisoval Franz Kafka
a své prózy i teoretická pojednání vydával i spisovatel,
překladatel, hudební skladatel a viceprezident Židovské národní
rady Max Brod. Německý architekt Ludwig Mies van der Rohe postavil
v Brně Vilu Tugendhat. Ženy nosily elegantní šaty pod
kolena, muži klobouky. Československo patřilo v té době
mezi 10 nejvyspělejších států světa, protože kromě několika
Čechů naštěstí zemi spravovali i Němci, Slováci, Moravané
nebo třeba poslanci Židovské strany.
O
dvacet let později ale Češi ukázali, jak si „váží“ svých
spoluobčanů, bez kterých by stát nedokázali založit ani udržet.
Mnozí z nich kolaborovali s nacisty a ochotně se podíleli
na „konečném řešení židovské otázky“. Útočili i do
vlastních řad, jednoho z mála lepších Čechů Karla Čapka
utrápili vulgárními a nenávistnými anonymy dřív, než to mohli
stihnout nacisté. Sprosté nadávky a výhružky fyzickou likvidací
adresované slušným lidem zůstaly dodnes českou národní
tradicí.
Židy
a Romy vyvraždili nacisté ve spolupráci s Čechy, Němce si Češi vyhnali sami a Slováci
s nimi po právu ztratili trpělivost a po letech federace se
s Čechy rozešli. Po roce 1993 tak celý stát zůstal napospas
pouze Čechům, kteří se ze všech sil snaží, aby to tak bylo
navždy, respektive do doby, než ho definitivně zničí nebo jako
národ vymřou.
Než k tomu ale dojde, svůj majetek vesele rozdávají
mafiánům. Na Pražský hrad si nejprve zvolili zloděje a pak
alkoholika, který bez mrknutí oka uráží muslimy, novináře nebo
znásilněné ženy, podle toho, kdo se mu zrovna dostane do cesty.
Jejich přední politici nechávají své milenky, aby s pomocí
vojenské rozvědky sledovaly jejich manželky, nebo si na oslavy
zvou kamarády, kteří se tam pak postřílí. Místo novin, do
kterých kdysi přispíval svými sloupky i Čapek, skupují teď
Češi bulvární plátky. Vrcholem jejich architektury je
podnikatelské
baroko a nejoblíbenějším módním doplňkem zůstávají
ponožky
v sandálech.
